Vltava

Česká akademie vizuálního umění ocenila známého a dlouholetého rozhlasového redaktora Českého rozhlasu Vltava Karla Oujezdského za celoživotní dílo v oblasti publicistiky výtvarného a vizuálního umění.

Vydala sedmou knihu pro dospělé Čas vos. „Je to román spokojenosti a vyrovnanosti v životě,“ popisuje ve Vizitce. „Když píšu knihu, vidím ji jako film.“ Po dopsání románu se obvykle věnuje psaní pro děti, o kterém říká, že je pro ni psychoterapií. Nakolik se její knihy proměňují v redakci nakladatelství? Jak se sama potýká s textem? A proč nekalkuluje? Ptá se Karolína Koubová.

Drobná stříbrovlasá žena ve sportovním rozdává na jedné z hlavních tříd amerického Bostonu úsměvy a podpisy. Je den před bostonským maratonem. Světově proslulým závodem nejen pro dobu svého trvání – příští rok se poběží už po sto třicáté – nebo pro unikátní atmosféru na trati.

Saša Michailidis se ptá publicistky Veroniky Bednářové a filmové kritičky, historičky Jindřišky Bláhové z časopisu Respekt. Začal nejslavnější filmový festival v Cannes. Jedním z témat neplánovaně bude i stoprocentní clo na veškeré filmy vyrobené mimo Spojené státy, což je opatření, které chce zavést prezident USA Donald Trump. Oznámil to minulý týden. Jak reagoval Hollywood? Co by to pro něj znamenalo? A jak by mohla americká cla ovlivnit evropský a český filmový trh?

Spolupracoval na filmech Lidice, na dokumentu V síti, seriálu Okresní přebor, Čtvrtá hvězda a nejnověji na snímku s dětskými herci Tichá pošta. Ve Vizitce mluví i o filmových obhlídkách, při kterých už navštívil tisíce domů a bytů a dokázal v nich číst jako z knihy. V čem se liší divadelní a filmová scénografie? A co znamená, „jít na jehovistu“? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 1. 4. 2025.

Je neděle ráno, v Mikulově nad svatým Kopečkem se honí mračna. Zatímco slunce člověka vytahuje ven do světa, oblaka ho upomínají na jeho vnitřní život – nestálý, plný přeskupování, jen místy provázený nečekanými údery světla vmezeřenými mezi mraky. Konečně mám chvíli, abych se zastavil u odchodu papeže Františka.

Filmová a televizní režisérka vzpomíná na své klukovské dětství, na setkání s Federicem Fellinim i Otakarem Vávrou. A přemýšlí nad tím, proč se stále cítí na dvacet.

Povede Debut Pražského jara – jeden z nejsledovanějších koncertů festivalu, který dává mladým dirigentům příležitost řídit velký orchestr. „Čím víc času s partiturou trávím, tím víc se názor na skladbu mění,“ říká ve Vizitce. „Na zkouškách analyzuju, na koncertě se snažím přenášet to, co cítím.“ Zohledňuje i obecenstvo? A proč se někdy diriguje bez taktovky? Ptá se Karolína Koubová.

Slavit se dá různě, i psaním. A tak dnes, osmého května, usedám k počítači, abych oslavila konec druhé světové války. Je co slavit, třebaže nastolený mír byl komplikovaný a ztráty tak ohromné. Vzpomínám na školní oslavy v době mého dětství, které – i když jsme nenáviděli Rusy a komunisty nebrali vážně – v sobě nesly něco nefalšovaně svátečního, snad to bylo i tím, že všechno kvetlo.