Vltava

Saša Michailidis se ptá ředitelky Galerie hl. m. Prahy Magdaleny Juříkové a ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Františka Zachovala. GHMP představuje v Městské knihovně výběr ze svých akvizic. Výstava potrvá do konce srpna. Nová díla do sbírek ale pořizují i další české galerie, třeba GMU v Hradci Králové. Jak dnes veřejné galerie rozhodují o tom, co má zůstat zachováno pro budoucnost?

Storytelling je umělecká disciplína, při které se nevyužívají kostýmy, rekvizity ani pevně daný text. Hlavní roli má příběh a partnerem vypravěče je publikum. History telling chápou jako vyprávění moderních dějin skrze konkrétní lidské osudy, konkrétně mladých signatářů Charty 77 Lilian Landové a Jiřího Chmela. Nejde jim o výklad dějepisu nebo o ilustraci historických faktů, ale o přiblížení situací, v nichž se lidé museli rozhodovat v podmínkách tlaku, strachu a nejistoty.

Přestože se coby lidstvo snažíme neblahý spotřebitelský trend aspoň trochu omezovat, stále existuje obrovská spousta věcí na jedno použití. Některé původně jednorázové předměty se už dají recyklovat nebo přetvořit k jinému účelu, ale pořád existuje dost artiklů odsouzených k tomu, aby se obratem zničily.

Saša Michailidis se ptá Martiny Ireinové a Filipa Kubečka, oba působí v Dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pidravý, bohdál, hafera… Tato tři slova souvisí s výstavou v Galerii Akademie věd na pražské Národní třídě. Expozice nás seznamuje s kriticky ohroženými jevy našich nářečí. Proč tedy v současnosti mapovat nářečí? Nakolik rozmanité jsou dialekty? A můžeme se vůbec ubránit jejich postupnému ústupu? Repríza z 18. 3. 2026.

Vyhořelá samoživitelka večer co večer bojuje s dcerou, připálenými palačinkami a především s virtuální realitou, v níž se proměňuje v trollí bohyni online diskuzí. Skrze desítky falešných identit ovládá sociální sítě, ničí reputaci výrobků a manipuluje veřejné mínění — a to vše mezi jednou a druhou Nutellou.

Možná si pamatujete Sněhurku. Možná si pamatujete sedm trpaslíků. Ale znáte jejich jména? Všechna? A co ti tři uprostřed – čtvrtý, pátý a šestý? Ne? Tak to je průšvih. Právě proto se trpaslíci, které si nikdo nepamatuje, rozhodnou, že se připomenou – a to radikálně. Uprostřed temného lesa, v pidichaloupce, za soumraku začíná krvavé vyprávění o tom, co všechno jsme schopni udělat, aby se na nás nezapomnělo.

Zpověď posledního žijícího bílého heterosexuálního muže — moderního outsidera, který se v rychle měnícím světě cítí vytlačen, nepochopen a k smíchu. Text, vystavěný jako proud vědomí, osciluje mezi černým humorem, hořkou ironií a poetickou absurditou. Diagnóza krize maskulinity, nostalgie po starých pořádcích a mužského strachu z vlastního zániku.

Hledání domova v době, kdy je „mít kde bydlet“ luxusem a „chtít dítě“ hazardem. Mladý pár zoufale touží po vlastním bytě, místě pro společný život – ale narazí na svět, kde emoce i těla podléhají tržní logice. Může být touha po lásce a důstojném životě silnější než hypoteční tlak a manažerské ponížení?

Dvacet let poté, co spolu hráli divadlo, se tři bývalí přátelé znovu setkávají – nikoliv však na jevišti, ale kvůli sebevraždě dalšího člena jejich party, charismatického bohéma přezdívaného „Bůh“. V provizorním pietním shromáždění pod širým nebem se pokoušejí pochopit důvody jeho odchodu i vlastní selhání, mapují proměnu ideálů v realitu středního věku a skládají střípky toho, co zůstalo z jejich mladických snů.

Muž a žena, dvě děti, čtyři postavy na cestě – kráčejí městem, sídlištěm, kolem fontán a přes pole. Mluví, mlčí, hvízdají, brblají. Putování, které mělo vést na rodinnou oslavu, se proměňuje v rituální bloudění krajinou, vztahem, životem i jazykem. Slova se tříští o beton, mizí ve větru a voda unáší významy. Kdo vlastně mluví? Kdo je dítě a kdo dospělý? Kdo vede a kdo zabloudil?