Vltava

Precizní linka, figura, ale taky sprejová barva vzdáleně připomínající graffiti minulost dnes především malíře a kreslíře Jakuba Maskera Matušky. Barevný triptych, který jako kdyby na Zemi právě přistál z Měsíce, je možné vidět do srpna na kolektivní výstavě s názvem Wall Street v pražské Ville Pellé. Kam se Matuškova tvorba posunula? I o tom byla Vizitka, již moderoval Ondřej Cihlář.

Před pěti lety začali nadšenci z neziskové organizace Pražské centrum oživovat nevyužívaný areál Kasáren Karlín v centru Prahy. Unikátní prostor, který přeje kulturním a společenským aktivitám, přichystal k výročí speciální narozeninový program. Oslavy pěti let od otevření nových Kasáren Karlín můžete navštívit až do této neděle. Podrobnosti přidá Matěj Velek.

Jaké je žít, myslet a mluvit v několika jazycích? A co vlastně znamená – stát se autorkou? Jak se zdánlivě svobodná země podřídí totalitnímu řádu? A co má jazyk společného s hudbou?

„Dva Římy padly, třetí stojí, čtvrtého nikdy nebude, tvé křesťanské království už žádné jiné nenahradí“, napsal Filofej, představený kláštera v Pskově, Vasiliji III. a otci Ivana IV. Hroznému. Muselo to být někdy kolem roku 1510, krátce poté, co se Vasilij ujal vlády nad Moskevským velkoknížectvím.

Multižánrový festival Luhovaný Vincent se koná od 23. do 26. června v moravských Luhačovicích. Program letošního ročníku provází téma „přes čáru“. Cílem je propojovat svět návštěvníků a místních, ale i se zaměřit na spojující body ve společnosti, jako je rozvoj empatie a spolupráce. Hosty ArtCafé Alžběty Žabové jsou umělkyně Natálie Pleváková, která pro program festivalu vytváří zvukovou instalaci na míru, a organizátorky Magdalena Petráková a Nela Klajbanová.

Saša Michailidis mluví s Michaelem Žantovským, ředitelem Knihovny Václava Havla, a Vladimírem Fekarem, dramaturgem Městského divadla Zlín. Britskému dramatikovi Tomu Stoppardovi bude 3. července 85 let, Knihovna VH představila vydání jeho her. V čem tkví jejich výjimečnost? A které z nich by chtěli v jeho rodném Zlíně inscenovat? Proč české publikum se Stoppardovými texty někdy zápasí?

„Mé fotografie mohou na někoho působit drsně, nikdy v nich ale nechybí krása. Té se nechci vzdát, potřebuju mít z fotky slast,“ říká Ivan Pinkava. Právě tento fotograf křehkosti, intimity, bytí i nebytí byl ve Vizitce hostem Markéty Kaňkové.

Když loni na podzim vyšla česky Winterbergova poslední cesta, první německy psaný román Jaroslava Rudiše z roku 2019, dočkala se zaslouženého kladného přijetí – a to nejen kvůli zdařilému překladu Michaely Škultéty, která za něj byla nominována na Magnesii Literu. Významná ocenění – jak v Německu, tak u nás – přinesla i autorovi, a tak není divu, že se rozhodl titulního hrdinu své dosud nejúspěšnější prózy znovu oživit.

Je tomu sto let, kdy Ignát Herrmann psal své vzpomínkové fejetony, které později vyšly v několika svazcích pod souborným názvem Před padesáti lety. Vydával je od roku 1921 v Národních listech a vzpomínal v nich na svá učednická léta v Praze. Přišel sem z Hradce Králové v roce 1868 jako čtrnáctiletý a už zůstal, stejně jako tolik jiných nadaných synů venkova, které hlavní města celého světa schvátila a už nikdy nenavrátila.

Saša Michailidis se ptá Lenky Maixnerové z Národní knihovny ČR a Vojtěcha Dostála z neziskové organizace Wikimedia Česká republika. Zpřístupnění knihovních databází pod veřejnou licencí CC0 je obrovským pokrokem ve sdílení dat. Povede například ke zkvalitnění informací v internetové encyklopedii Wikipedie nebo pomůže při vývoji užitečných mobilních aplikací. Měly by o otevřená data usilovat i další paměťové instituce? A co na to česká legislativa?