Vltava

Čeština ho vždycky bavila. Jako malý hodně četl, brzy ho ale začaly víc táhnout jiné záliby – hlavně sport, holky a muzika. „K četbě jsem se tedy vrátil, až když jsem se vybouřil,“ říká autor řady reklamních kampaní, textař a od roku 2018 taky spisovatel Ondřej Hübl. Tehdy debutoval sbírkou nekorektních, satirických povídek vydaných pod názvem Hod mrtvou labutí. Letos na ní navázal dystopickým románem Opona.

Když se tak dívám z okna, jak pro samá auta už není kam zaparkovat, přemýšlím o sdílení. To je slovo, jehož význam se časem proměnil a tak si říkám, jestli mu správně rozumím. Sdílení nehmotných věcí, jako jsou informace nebo fotky, je mi jasné. Ale jak se vlastně sdílí třeba auto? Když mi své auto půjčí třeba bratr, je jasné, že vrátit nesmím auto s prázdnou nádrží, zablácené a poškozené.

Do českých kin právě vstupuje psychothriller Promlčeno Roberta Sedláčka. Stejně jako jiné Sedláčkovy filmy, je i tento založený na polaritě jedince a systému. Režisér, a v tomto případě i scénárista, tentokrát tematizuje délku promlčecí lhůty trestných činů v Česku. Tomáš Stejskal nicméně jako hlavní témata vidí spíš otázku svědomí a vyrovnávání se s minulostí. Čím může film přitáhnout pozornost a proč to bude mít podle Tomáše Piláta u diváků těžké?

Je to vyprávění o řeholnicích za totality, Moravské podzemní církvi či o zapomenuté světici označené ve 13. století za heretičku? O hledání víry nebo o boji za emancipaci žen v církvi? Jak se tahle témata promítla do téměř sedmisetstránkové prózy Bílá Voda, proč kniha vznikala postupně ve třech verzích a co se odráží v ústředních postavách sestry Evaristy i novinářky Leny?

Interiéry, z jejichž zdobnosti v maurském stylu přechází zrak, má dnes nově zrekonstruovaná Velká synagoga v Plzni. Po třech letech se znovu otevírá nejen modlitbám, ale i kulturnímu životu. Jedním z mužů, který se o rekonstrukci zasadil, je předseda plzeňské židovské obce Jiří Löwy. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvil i o tom, jak těžké to s ním rodiče měli ve školních letech, co mu dal skauting a jak se dostal k práci na rodinném statku.

V meziválečném Československu patřila k nejoblíbenější četbě mladších školáků série knížek o dobrodružstvích skřítka Kulihráška, která se v letech 1926 až 1935 dočkala čtrnácti dílů. Ilustrátor Artuš Scheiner do jeho příběhů vtělil ozvuky secese, ale i humor, hravost a detailní vykreslení jednotlivých postav. Komiksový historik Tomáš Prokůpek celý fenomén zpracoval v obsáhlé publikaci pojmenované podle hlavního protagonisty.

Na parapetu okna ve čtvrtém patře vinohradského činžáku stojí maličká paní Srbová a zmačkanými novinami a vodou s octem umývá okno. Je otevřené, pod ním hluboká propast ulice a výhled na Noemovu archu kostela na Jiřáku. Kolik jí může být? Sedmdesát, osmdesát, sto? Přichází jednou za týden nebo čtrnáct dní brzy ráno navlečená v několika suknicích, které vrstvením připomínají kroj, jsou však neustálým praním zašedlé.

Galerie města Blanska zahájila 23. dubna dlouhodobý projekt SITU. Program se bude odehrávat okolo skleníku postaveného na Wanklově náměstí. Lidé si v něm mohou vypěstovat rostliny, ale i zapíchnout špendlík do pocitové mapy a odpovědět na otázku: Kde si myslíte, že je centrum Blanska? Jakou roli mohou mít galerie v dnešním světě? Hosty Agáty Hrnčířové jsou kurátorka Lenka Dolanová, koordinátorka projektu SITU Júlia Chodúrová a spoluautor projektu sochař Hynek Skoták.

Nedávno vyšel nový díl Velkých dějin zemí Koruny české, postihující roky 1948 až 1956. Jaká specifika s sebou nese psaní o soudobých dějinách? A co jsou vlastně soudobé dějiny? Kromě odborného pohledu se můžeme při interpretaci historie opírat i o pohled umělecký. Jaké knihy by doporučil Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny? A co se líbí politologovi Janu Holzerovi z Masarykovy univerzity na tvorbě autorky fantasy a učebnic dějepisu Veroniky Válkové?

Mezi slavné brazilské architekty druhé poloviny minulého století patří v Brazílii domestikovaná Italka Lina Bo Bardi. Její architektonická kariéra začala v rodné Itálii, kde od počátku čtyřicátých let spolupracovala s Giem Pontim a psala pro časopisy jako Stile, Grazia, Belleza a Domus. V roce 1946 se přestěhovala z Milána do Říma a provdala se za sběratele a kurátora Pietra Maria Bardiho. S ním se pak vydala do Jižní Ameriky. Svůj nový domov našla dvojice v Brazílii.