Vltava

Objekty z optického skla od Jana Frydrycha má doma režisér Steven Spielberg nebo hudebník Elton John a zastoupené jsou také v několika světových sbírkách. Frydrych dlouhodobě spolupracuje se sklářskou legendou Václavem Ciglerem, jehož slova o tom, že skláři jsou otroci skla, by prý podepsal. O práci sklářského výtvarníka ale přesto mluví s velkou pokorou. Vizitku Jana Frydrycha připravil David Hamr.

Nová knížka hudebního novináře a kurátora Pavla Klusáka, který z této rozhlasové stanice často promlouvá, má název Uvnitř banánu a její autor ji otevírá těmito slovy: „Příručky se většinou soustředí na informace, tuto však víc zajímá vyprávění příběhů. Co mají ty příběhy společné? Hudebníky, kteří neprožívali konvenční úspěch, nevítězili v žebříčcích a celkově nezapadají do věku popularity. U outsiderů však přesto roste stranou jejich příběh jako nenahraditelná zpráva.

Podle předsedy správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových Jiřího Pospíšila Meda Mládková neměla ráda, když se jí říkalo sběratelka. Jejím cílem nebylo hromadění umění, ale pomoc umělcům, kteří byli v minulém režimu upozaděni. „Navenek působila tvrdě, ale uvnitř to byla křehká dáma.“ Ondřej Kundra z časopisu Respekt, autor knihy Meda Mládková – Můj úžasný život, tvrdí, že Meda Mládková měla odmala touhu něco dokázat. Nechtěla stát stranou mužského světa, kde se rozhoduje.

Rámové konstrukce, které prezentuje výstava s přiléhavým jménem American Framing, se zrodily na počátku 19. století kdesi na americkém venkově. Byly jednoduché, levné a navíc nevyžadovaly žádné náročné technologie, ba ani dovednosti. A tak není divu, že se rychle rozšířily napříč USA.

Nejhorší představa? Že student neřekne svůj názor, protože se bojí, konstatuje nový rektor JAMU Petr Michálek. Ve své pozici se proto chce zaměřit hlavně na prevenci. Ve Vizitce ale s Ondřejem Cihlářem mluvil také o Městském divadle Zlín, kde v pozici ředitele strávil dvanáct let. Jedním z klíčových momentů pro něj byl i rok 2014, kdy si režisér Dodo Gombár prosadil inscenaci Žítkovských bohyní o délce 3 hodiny 40 minut.

Obytná věž Nakagin Capsule Tower v centru Tokia byla považována za nejvýznamnější dílo radikálního japonského architektonického proudu s názvem Metabolismus. Jeho představitelé od počátku šedesátých let přemýšleli o architektuře jako o lidském organismu, který se díky svému vnitřnímu metabolismu vždy přizpůsobí daným podmínkám. To samé chtěli od architektury.

Po povídkové sbírce Krátké rozhovory s odpornými muži vydalo nakladatelství Rubato česky i další prózy amerického spisovatele Davida Fostera Wallace. Co jednotlivé texty v souboru nazvaném Zapomnění spojuje, jaké překážky kladl převodu do češtiny specifický styl autora a čím je jeho způsob psaní fascinující?

Před Velikonocemi přišel kdosi s nápadem, že nejlepší forma půstu bude připomenout si, co člověk v životě navždy minul a pokazil. Vždyť půst se netýká ani tak jídla a životních zvyků, jako spíš zkrocení vnitřního postoje „mistra světa omeleta“, člověka stoprocentně soběstačného a neomylného. I k nám už dorazila tradice pojmenovaná fuck-up night, tedy zábavný večer, kdy lidé na pódiu popisují, jak selhali.

Podle Kláry Fleyberkové spisovatelka Kateřina Tučková vyzdvihla mimořádné téma, navíc osudy řeholnic po roce 1948 jsou soubojem dobra se zlem: „Autorka dokáže přenést na čtenáře nadšení z historie, ale beletrizovaný příběh mě neoslovil, mám lehký problém s literární kvalitou díla.“ Naopak Petr Nagy oceňuje organické propojení mnoha nastíněných témat a plastické vykreslení postav: „Styl Kateřiny Tučkové od Žítkovských bohyní vyzrál.“

Nový Sad – Bratislava – Praha - Brno – Olomouc. To je dosavadní trasa Ivany Kaliny Tabak, ženy, která před válkou utekla na Slovensko, vystudovala hru na klavír a později i hudební vědu a dnes coby dramaturgyně udává tón Moravské filharmonii Olomouc. Její Vizitku připravila Renáta Spisarová.