Vltava

Troufám si tvrdit, že jméno Lukáš Palán většině čtenářů mnoho neřekne. A přitom román Surový tvar, který nedávno vyšel v nakladatelství Argo, je již čtvrtou knihou tohoto spisovatele a bývalého hudebního žurnalisty, který podle dostupných informací aktuálně působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako vedoucí Oddělení informačních systémů.

Jako středoškolák se Ladislav Stančo zajímal o židovství, hebrejštinu i o kabalu. Hebraistiku chtěl studovat na vysoké škole, obor ale tehdy neotevírali, a tak se přihlásil na klasickou archeologii. Zamiloval si ji a stopy řecké antiky dnes hledá zejména v oblasti Uzbekistánu. Co nachází? Jací jsou místní lidé, kteří mu s prací pomáhají? A jak do toho všeho stíhá běhat dlouhé závody? Poslechněte si Vizitku, kterou moderoval Ondřej Cihlář.

Když zahlédnu kresbu Miroslava Kemela, vzpomenu si okamžitě na Vladimíra Jiránka, oba se začali živit kresbou hned po skončení studia úplně jiných oborů, ale jejich přístup k humoru je rozdílný, protože je utvářela jiná doba. Pérovky Vladimíra Jiránka se začaly objevovat na veřejnosti od počátku 60. let, zatímco kresby Miroslava Kemela od počátku 90. let, a to výrazně poznamenalo jejich charakter.

Jméno Ettora Sottsasse není třeba v odborných kruzích architektury a designu nijak zvlášť představovat. Kariéra jednoho z nejdůležitějších designérů dvacátého století trvala více jak 60 let. A začal jí právě v severoitalském Turíně, kde působil jeho otec, také architekt. O jeho tvorbě už ale ví jen málo zasvěcených expertů, a to i přesto, že byl mezi dvěma světovými válkami jedním z lídrů turínské architektonické scény.

„Mám sice anglickou pěšinku, ale nenechte se zmást. V jistých rovinách jsem pankáč. A taky snílek,“ říká o sobě Richard Drury. Na Cambridge vystudoval rusistiku a bohemistiku, Češi ho ale znají hlavně jako kurátora: v posledních letech působí v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře. O tvorbě tamní stálé expozice, ale také o letech strávených v „potterovské“ školní uniformě mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Po mámině smrti jsem se jakžtakž vypořádal s jejím bytem, protože jsem neměl vůbec žádný peníze a potřeboval jsem ho rychle pronajmout. Ale na chalupu, kde poslední rok žila a kde umřela, jsem nejel. Ani ne proto, že tam máma umřela, i když to taky; hlavně proto, že to bylo moje zamilovaný místo, ta chalupa a veliká zahrada, a právě kvůli tomu jsem postupně úplně přestal myslet na to, že jsem tam po mámině smrti nedojel, že bych měl.

Cílem návrhu památníku bylo nestát se pouhým historickým připomenutím, ale ukázat rozměry Palachova činu, které jsou platné i pro dnešek, a také pro každého jednotlivce. Což mimo jiné znamenalo oběť přiblížit tak, aby člověk nevnímal jen její velikost, která způsobuje oprávněný ostych, ale i nepřekročitelný odstup a s ním dojem, že nejsme-li takto absolutního činu schopni, podobné výzvy se nás netýkají. Chtěli jsme připomenout, že podobné výzvy, jsou okolo nás neustále.

Leena Krohnová patří mezi nejvýznamnější postavy finské literární scény. Čeští čtenáři se dosud s tvorbou oceňované prozaičky setkávali spíše sporadicky na stránkách časopisů, almanachů či antologií. Výjimku představuje próza Durman, česky vydaná v roce 2004 nakladatelstvím Havran v překladu Vladimíra Piskoře, který se coby redaktor podílel i na česky nedávno vydaném autorčině románu Vysněná smrt. Prózu z roku 2008 přeložila Ema C. Stašová pro nakladatelství Dokořán.

Zlatník a hodinář Luděk Seryn je jediným Čechem v AHCI, což je prestižní uskupení sdružující nezávisle pracující hodinářské tvůrce. Na hodinářské škole si uvědomil, že svou profesi chce dělat jinak než všichni ostatní, a sám se naučil vytvářet a sestavovat titěrné komponenty. Jeho výrobky, které měří čas mechanickým způsobem, jsou nejen hodinkami, ale i šperkem a uměleckým dílem.

Knihy nakladatelství Norma se zabývají především zaplňováním prázdných míst historie francouzského průmyslového a interiérového designu. Do té patří i tvorba všestranného designéra Wiatcheslava Vassilieva, známého jako Slavik.