Vltava

Tohle období na přelomu roku má zvláštní sílu. Ať chceme nebo ne, nutí nás bilancovat, ohlížet se, plánovat, brát si předsevzetí. Možná je to jen společenský tlak; možná zvyk z dětství; možná důsledek vyčerpání poté, co jsme k 31. prosinci uzavřeli veškeré audity, granty a zvláštní vydání, zabalili dárky pro široké příbuzenstvo a vycídili okna.

„Když mi oznámili, že jsem získala Cenu Ministerstva kultury, zpotila jsem se hrůzou, protože to znamenalo vylézt na jeviště, kam nepatřím,“ říká s nikterak velkou nadsázkou ředitelka a duše pražského Divadla v Dlouhé Hana Burešová. Divadlu by ráda pomohla najít nové tvůrčí osobnosti, ovšem s Veronikou Štefanovou mluvila také o své lásce k folkloru anebo o tom, proč ji těšila spolupráce s Petrem Skoumalem či Vladimírem Franzem.

Jsem na začátku nového roku a sníh mi padá za lem okapu. Ještě je tma, ale Žďár nad Sázavou pod mým kopcem plane, jako by byl kamny, do kterých stále někdo přihazuje dobře proschlá polena. Žďárské komíny čekají jako žerdě na vlajky rozbřesku. Tak už pojď, ty lednové slunce, ať se opřu do tvých pilířů. Ať jsem zase světlem obestavěným zdmi.

V pětašedesáti získal Jiří Pelcl Fulbrightovo stipendium a v New Yorku studoval tvorbu nábožensky založené skupiny Shakers, která vytvářela a zprvu jen mezi sebou směňovala kvalitní nábytek. „Je to téma spojené s ekologií, což mě hodně zajímá,“ říká. Ve Vizitce mluvil s Markétou Kaňkovou nejen o své velké brněnské výstavě, ale třeba i o tom, jak před pár lety začal do lidušky chodit na svůj oblíbený akordeon.

Slouží Mons. František Hladký.

U herce je nejdůležitější jeho niterné rozpoložení, pak verbální projev, říká herec, režisér a pedagog Martin Huba, který loni na podzim obdržel na pražské AMU čestný doktorát za přínos k rozvoji oboru herectví, režie a pedagogiky herectví. Proč své studenty zkouší vést k opeře? Jak dnes vzpomíná na svého otce, taktéž skvělého herce? A jak se zrodila jeho láska k chození po tatranských kopcích? I o tom mluvil ve Vizitce, kterou s ním v Bratislavě natočila Veronika Štefanová.

Nejnáročnější je vyhmátnout nosný motiv, samotné vyšívání už pak jde rychle, říká Ivana Kocmanová o tvorbě „městských“ výšivek, které s úspěchem prezentuje pod značkou BRO. Kromě toho se ale věnuje práci v rodinném nakladatelství a pečuje o dvě dcery. Jednu z nich si s manželem přivezli z konžského sirotčince. Do Vizitky ji pozvala Alena Rokosová.

Našeho bílého psa Bělku: něco mezi cirkusovým ratlíkem, surikatou a obtloustlou kočkou jsme získali od jedné staroměstské rodiny právě ve chvíli, kdy jsme truchlili po staré věrné chlupaté fence Moruši. Vyměnili jsme ji za čokoládu. To bílé rozklepané nic jsme přijali bez výhrad, i když bylo ustrašené a neustále kvíkalo.

Čím jsem starší, tím víc vidím, že člověk vlastně žije dva životy. Jeden skutečný, se skutečnou rodinou, ženou, dětmi, rodiči, přáteli, se skutečnými radostmi i průšvihy, společně sdílenými kulturními zážitky. V mém profesním životě byly těmito sdílenými zážitky třeba malé scény, ostrůvky svobody v nesvobodě, které večer co večer zhruba třicet let sdružovaly hlediště osvobodivým pocitem „moci bezmocných“.

Nejhroznější středověký antisemitský obraz jsem viděla v Krakově v Muzeu Czartoryských. Svatý biskup na něm leží na rakvi a žid ho šlehá důtkami. V Oblastní galerii v Liberci na výstavě Obrazy zášti vystavili projevy antijudaismu a antisemitismu ve výtvarném umění od středověku do současnosti.