Naše chápání umění se může fatálně míjet s tím, co chtěl umělec říci. Kulturní publicista Jan H. Vitvar přibližuje svou čerstvě vydanou knihu historek z výtvarného podsvětí Umění, kterému nikdo nerozumí. Jak srozumitelnost umění nahlíží galerie? Jak přemýšlejí o svých návštěvnících? O edukační a lektorské práci hovoří kurátorka Galerie města Pardubic GAMPA Šárka Zahálková a vedoucí Oddělení rozvoje publika Národní galerie v Praze Oldřich Bystřický.
Chtěl se stát novinářem, spolupracoval – a dodnes spolupracuje – s Českým rozhlasem, byl reportérem české sekce BBC. Nakonec ale svůj záběr rozšířil o dokumentaristiku a historii a před dvaceti lety založil neziskovku Post Bellum, jejíž vlajková loď, archiv Paměť národa, patří k největším archivům orální historie na světě. Hostem Ondřeje Cihláře byl na Den válečných veteránů Mikuláš Kroupa.
Dnes bych se chtěl stát opravdu platným členem týmu Ranní mozaiky rozhlasové stanice Vltava. Jako František Šedivý najít svou paní Naděždu a za rozbřesku ji představit celému dnešnímu světu tak křehce, že jí – Naděždě! –, ačkoliv se sotva stihla probudit, učesat a rozhlédnout kolem sebe, nezbývá nic jiného, nežli uvést Františka do sálu dnešního dne úplně stejně křehkým zvoláním jeho křestního jména i příjmení.
Produkční skupina ART-GATE: Behind the scenes se od roku 2016 věnuje vzdělávání umělecko-technického personálu v oblasti živého umění. Zkušenosti z posledního roku ukázaly, v jak zranitelné pozici právě tito pracovníci jsou. I toto poznání vedlo ke vzniku nové platformy ART-GATE, která chce podporovat zájmy takzvaných neviditelných profesí. Vize platformy představuje Dagmar Kantorková a Petr Voříšek. Matěj Štěpán ze společnosti Shameless přidává komentář z praxe.
„Pseudonym Publishing jsem založil proto, že to bylo tak jednoduché. A už to dělám tři roky,“ popisuje William Stormdal, jak se z grafického designéra přerodil i v malého nakladatele. Má Norsko k menšinové literatuře jiný přístup, než je tomu u nás? Nakolik pomáhá stát i další instituce? Je lepší si nakladatelství držet jako inspirativní vedlejší projekt, nebo má smysl se pokoušet vydáváním uživit? A přinesla pandemie do oboru třeba i něco pozitivního?
Jak se do člověka propisuje s ním zdánlivě nesouvisející historie? Kde bere sílu udržet integritu, když okolní vzduch otravuje zrůdná ideologie? Komu se ve smrti daří najít a druhým předat světlo? To všechno jsou témata, na kterých staví svou práci divadelní a filmový režisér Miroslav Bambušek. Ve Vizitce o tom mluvil s Markétou Kaňkovou.
Před několika lety, při mé návštěvě Spojených států amerických, mě vzal můj strýc Jim na výlet k jezeru Michigan, které je tak obrovské, že se na něm projevuje i příliv a odliv. Jeho břehy – tedy kromě těch, které jsou přímo ve městě, jako například v Chicagu – jsou lemovány písečnými dunami, podobně, jako třeba břehy Baltu.
Umělecký svět reflektuje současné environmentální proměny stále častěji, a to jak skrze institucionální fungování uměleckého provozu, tak i skrze obsah uměleckých děl a témata výstav. O těchto tendencích a o tom, co se proměnilo v posledních dvaceti letech, pojednává kniha Řečiště a vlna. Její autor, teoretik, kurátor a pedagog Ondřej Navrátil odpovídá společně s umělcem Michalem Kindernayem na otázky Terezy Špinkové.
Vstřícnost veřejného prostoru, znamená, že pohybujeme-li se městem a něco potřebujeme, co by nám mohlo pomoci, potěšit nás – tak to zde je. Na správném místě a ve správnou chvíli. Někdo na nás už předem myslel, předvídal, co bychom mohli potřebovat a dopředu to pro nás připravil. A věci, které nám vylepší pobyt ve veřejném prostoru, nemusí být jenom utilitární, patří k nim například i potěcha pro oko.
Narodila se v Handlové, studovala v Brně a aktuálně žije s rodinou ve Vídni. Založila společnost Media Voice a skrz svou novinářskou a dokumentární práci poukazuje na témata, která jsou pro ni jako pro Romku důležitá. Jejím nejnovějším počinem je film Jak jsem se stala partyzánkou. Na půdorysu příběhu jejího pradědy vypráví o Romech, kteří ve válce padli za vlast a později padli v úplné zapomnění.