Vltava

Možná se vám to taky stalo. Znáte nějaký obraz, protože jste ho viděli stokrát na stránkách časopisů nebo knih. Je to pro vás ale dílo obyčejné, byť slavné. Nechápete, proč je kolem něj takový poprask. Jenomže pak ho spatříte naživo a pocítíte jeho sílu. Pochopíte, proč ho ta sláva obestírá. Ohromí vás totiž kouzlo originálu, které novinový obrázek nedokáže přenést.

Vztyčování, ničení a znovuobnovování pomníků, soch a monumentů ve veřejném prostoru provází téměř vždy vyhraněné emoce a debaty. U příležitosti oslav vzniku samostatného československého státu nabízí David Hamr v Akcentu dva příběhy monumentů z oblasti bývalých Sudet, z Jablonecka, kde se vznik nového státního útvaru příliš neoslavoval. Jak dovedeme nakládat s historií česko-německého soužití a co dnes prozrazují pomníky o nás samotných?

Pro pobavení rodiny si od dětství vymýšlela příběhy a sama sebe obsazovala do rolí babek nebo podivných chlapců. Ve čtyřech letech se zamilovala do Jiřího Šlitra a lásku k Semaforu přenáší i na své dcery. Díky mamince – herečce Lence Termerové – má silný vztah k Ostravsku, kde se natáčela minisérie Dukla 61. Martha Issová v ní dostala roli, ve které zazářila. I o tom mluvila ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.

Fiona Muller a Hannes van Severen se dali dohromady přesně před deseti lety. Spojili své síly z prostředí fotografie a sochařství a rozhodli se věnovat užitému umění. V té době debutovali se svými minimalistickými nábytkářskými objekty v antverpské galerii Valerie Traan, kde už na své první výstavě demonstrovali vizuální principy, které se pro jejich tvorbu stanou zcela charakteristickými.

Organizátoři festivalu měli z čeho vybírat – kvůli koronavirové situaci a s ní související filmově-distribuční politice se nahromadilo množství vynikajících snímků. „Spousta producentů odložila premiéry svých opusů třeba i o rok a mnoho festivalů na pandemii reagovalo razantním seškrtáním počtu uváděných titulů, takže se zvětšila konkurence,“ vysvětluje ředitel „Jihlavy“ Marek Hovorka.

Podzim je čas, kdy se příroda zavírá do sebe, ve vzduchu cítíme tlení listí, vzduch po ránu řeže jako křišťál a někdy omamně voní. Svět uzrál a vše se stahuje dovnitř. Přirozeně se přesouváme k niternosti. V naší západní civilizaci máme sklon kosmické rytmy přehlížet a toto opomíjení řádu skutečnosti si vybírá svoji ekologickou daň. Jedním z projevů této ignorace je skutečnost, že podzim většina z nás prožívá jako tu nejuspěchanější dobu.

13. ročník festivalu Nad Prahou půlměsíc se uskuteční mezi 3. a 11. listopadem na několika místech v Praze. Jeho hlavním tématem je vyprávění a hledání současných Šeherezád. Alžírský beletrista a dramatik Mohamed Kacimi i libanonská dramatička Valérie Cachard dorazí na festival osobně. Na programu je i pocta nobelistovi a spisovateli Nagíbu Mahfúzovi. Inscenaci My pink Labyrith představí v ArtCafé íránská autorka Azadeh Kangarani.

I špatná rozhodnutí mohou vést k něčemu dobrému, říká divadelní režisérka Anna Klimešová, která na rozhodovací magii postavila celou autorskou inscenaci Shoud I Stay or Should I Go. Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou ale mluvila například i o tom, jak náročný (a zbytečný) je pro ni v divadelním provozu kontakt s přebujelým egem.

Putování zakončíme v městečku Vallauris, kde malíř pobýval mezi lety 1948 a 55. Kromě toho, že v tamním ateliéru Madura propadl keramice, ve městě také zanechal jednu významnou památku – tamní kapli totiž vyzdobil freskou Válka a mír.

V druhém díle putování po stopách Pabla Picassa v jižní Francii se vypravíme do městečka Vallauris, kde malíř žil od roku 1948 do roku 1955 a propadl nové výzvě – keramice. Od jednodušších talířů brzy přešel k autorským soškám.