Vltava

David Mitchell je romanopisec, scénárista, autor povídek, operních libret i překladatel. Během 26. ročníku festivalu Svět knihy Praha s ním vedla rozhovor Anna Luňáková.

Dopisy Václava Havla Gustavu Husákovi nebo politicko-kritické stati Petra Pitharta. I takové texty adaptuje brněnské Divadlo Feste. Principála divadla Jiřího Honzírka zajímá práce s monologickou stavbou těchto textových bloků i přímé pojmenování určité historické zkušenosti. Jeho nezávislé generační divadlo se snaží svými tématy i kolektivním způsobem jejich zpracování aktivizovat občanské postoje společnosti.

Vojtěch Štěpánek patří k mladší režisérské generaci. Havlovy hry ho zaujaly už koncem základní školy a první příležitost k jejich nastudování dostal před čtyřmi lety. To ho oslovilo vedení ostravské Komorní scény Aréna s nabídkou dvou titulů – Vyrozumění, nebo Odcházení. Tehdy ještě netušil, že se posléze stane uměleckým šéfem Národního divadla moravskoslezského a vyzkouší si jevištní interpretaci obou.

Havlova Audience. Kdo by si nevzpomněl na Sládka v podání Pavla Landovského? Ale co když ho hraje žena, na hlavě má obří bustu a vyjadřuje se pouze pohybovými gesty, zatímco z reproduktoru tu a tam zazní střípky replik z notoricky známé nahrávky a nezadržitelně se cyklí? Takové čtení Havlovy aktovky nabídla poprvé v roce 2013 skupina Spitfire Company – cíleně nepietní, minimalistické zpracování ikonické předlohy s prvky improvizované klauniády.

Většinou nepracují s pevnými texty. A pokud ano, stejně se jich nedrží. V případě zakázky od Knihovny Václava Havla však byli postaveni před novou výzvu: reprodukovat Havlovo drama s respektem k autorovi. Namísto perzifláže tedy doslovná ilustrace textu. Soubor Buchty a loutky objevil Havla hravého i poetického. Havla, v němž může vystupovat i čarodějnice a vodník, aniž by se tím narušila věrnost předloze.

V 60. letech minulého století vznikaly hry Václava Havla ještě pro Divadlo Na zábradlí, kde naplňovaly programovou linii divadla. Ta se opírala o tehdy módní žánr absurdního dramatu. Nakolik jsou ale nyní aktuální? A nakolik jsou přenositelné na velké jeviště? I nad tím se zamýšlí Jan Burian, tentokrát v pozici ředitele Národního divadla.

Havlovu hru Zítra to spustíme představil první díl scénického časopisu Rozrazil. Na tom se už od roku 1988 podílelo Divadlo Husa na provázku. Dramatikovu přízeň si získal i pozdější umělecký šéf Husy na provázku Vladimír Morávek. Hru Odcházení s ním Václav Havel například probíral jako s prvním. A dokonce si přál, aby se o světovou premiéru postarala jeho brněnská scéna. Ta místo toho nakonec nastudovala scénickou montáž z Havlových textů.

S Václavem Havlem se seznámil už na vojně. V 60. letech společně působili v pražském Divadle Na zábradlí. Poté, co si mladý dramatik koupil chalupu na Hrádečku, stali se i sousedy. Andrej Krob – jeden z prvních signatářů Charty 77, bývalý jevištní technik, člen amatérského souboru. Teprve po revoluci se mohl začít věnovat režii i profesionálně. Do roku 2016, kdy se s divadlem rozloučil Havlovou Asanací, nastudoval všechna jeho dramata, některá dokonce opakovaně.

Možná by se dnes víc slušelo mluvit o politice. O daních a schodcích, odvolaných radních a křiklavých billboardech a hospitalizovaných činitelích. Jenže je tady téma, které se na rozdíl od voleb neopakuje jednou za čtyři roky, ale každoročně, navzdory režimům a volebním systémům. A už tím pro život společnosti zcela určující, na praktické rovině rozhodně. Houby.