Vltava

Melancholie, pohroužení do sebe, opojení svobodou a fascinující výlety do minulosti – to je krátká charakteristika nového okouzlujícího románu Judith Hermannové. Je jedním z pěti nominovaných titulů na Cenu lipského knižního veletrhu, která bude udělena 28. května. Eva Novak novinku Judith Hermannové četla.

Neběhá, ale v běhu si – ostatně jako ve všem – rád hledá příběhy a zajímavosti. Všímá si typicky městské krajiny okolo sebe a zážitky z cest zpracovává do komiksových deníků. Hostem Vizitky byl Jindřich Janíček, ilustrátor, spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take, rodák ze Znojma, fanoušek kapel Sun Kil Moon, The White Stripes a kinematografie. Janíčkův syn Oliver dokonce podle jednoho filmu dostal jméno.

Mezi trojici děl nominovaných na letošní Cenu Jiřího Ortena se vedle Prasklin Kláry Vlasákové a básnické sbírky Šimona Leitgeba Betonová pláž dostal i román V hlavě, kterým loni debutovala vystudovaná bohemistka Gábina Pokorná. Próza vydaná nakladatelstvím Práh a čítající bezmála tři sta sedmdesát stran nese podtitul „ze zápisků mladé schizofreničky“ a čtenáře vskutku nechává nahlédnout do rozervané mysli mladé ženy trpící touto duševní chorobou.

Ráno jsem vstala v šest. Venku si nasadila respirátor a hnala se na tramvaj. Nejdřív jsem vystoupila na pražské Palmovce a zkoušela se doptat, kde je tamní marina. Tu sousední holešovickou jsem důvěrně znala, bydlela jsem u ní rok v novostavbě a dívala se na zrezivělé, barevné doky naproti, na kalnou vodu, na tu rzivou malebnost, která mi tolik připomínala staré přístavy na La Platě v Buenos Aires.

Pocit sounáležitosti, ale i napětí mezi etnickými a sociálními vrstvami obyvatel. Pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová představuje první výstupy z projektu zaměřeného na vztah mezi architekturou a českou politikou v 19. až 21. století. Jak se do stavitelství a urbanismu promítal český nacionalismus a umíme architekturu dobře vystavovat? Na otázky Petry Kultové odpovídají historici umění Jindřich Vybíral a Vendula Hnídková.

Něco méně než 20 000 obyvatel žije ve městě Royan ovívaném vlnami atlantického oceán ve stínu jedné z nejvýznamnějších sakrálních staveb poválečné éry ve Francii. Katedrála Notre-Dame de Royan se stala symbolem smutného osudu města, které bylo na přelomu let 1944 a 1945 téměř kompletně zničeno spojeneckým bombardováním.

„Mám rád, když můžu vytvářet věci přímo na místě, v přírodě. Nejvíc jsem spokojený se sochou v Zásmukách, je ponořená v říčce, občas se na ni jedu podívat,“ říká sochař a malíř Zdenek Hůla. Loni mu vyšla básnická prvotina, kniha dvaapadesáti obrazů – haiku, které vznikly během roku 2018 jako soubor maleb spojených s textem. I o tom mluvil ve Vizitce.

Ve dnech 12. května až 3. června se uskuteční 76. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Zahajovací koncert bude tradičně patřit cyklu symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Erbovní dílo festivalu ale tentokrát zazní v podání souboru Collegium 1704 a dirigenta Václava Lukse. „Vždy jsme dbali o to, aby zahajovací koncert Pražského jara vedle respektu k tradici přinášel také moment znovuobjevování, překvapení,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

Za druhé světové války zřídili nacisté v Terezíně židovské ghetto. Vojenskými kasárnami z 18. století prošlo do osvobození přes 150 000 lidí. Terezín je tak největší památník holokaustu v Česku. Přesto nám jeho odkaz mizí před očima. Rozlehlý areál je v dezolátním stavu a dál chátrá. Čeho je to důsledek a jak se k situaci staví město a stát? Na otázky Magdalény Medkové odpovídají ředitel Centra studií genocid Šimon Krbec, historik Jiří Hofman a zástupci městské samosprávy.

U mě je to tak, když jednu větší práci dokončím, do dalšího většího projektu se mi ještě nechce a žádný termín obživného psaní na mě netlačí, rozhlídnu se po knihovně s úmyslem odpočinout si čtením, které není účelové, které nepotřebuji k práci. Tentokrát se mé oko v knihovně zastavilo u Esejí Henry Millera.