Vltava

Období, kterým právě procházíme, je dobou masopustu. U našich předků, odkázaných bez internetu, televize a chytání pokémonů v oblasti zábavy na vlastní produkci, byl to čas obchůzek v maskovaných průvodech. Domýšlet a odhadovat jejich prastarý rituální význam je právě tak předmětem činnosti etnologů jako objektem zapáleného zájmu novodobých hledačů kořenů i kořínků.

Olga Tokarczuková pracovala nejdříve jako psycholožka, ale po nějaké době se zcela vrhla na literaturu. Dobře udělala – patří k nejčtenějším polským autorkám a vlídní k její práci jsou i kritici. V roce 2019 získala Nobelovu cenu za literaturu. Má ráda učení psychoanalytika Carla Gustava Junga a poezii Williama Blaka. V roce 2017 s ní mluvil Tomáš Pilát o filmu Přes kosti mrtvých, který vznikl podle její knihy.

Moje kniha Vinnetou, Komiksová učebnice komiksu a Tma – tou jsou tři výrazné knížky ilustrátorky Toy Box. Vyhovuje jí, že komiksy si může sama psát i kreslit, a za svou silnou stránku považuje schopnost vyprávět příběhy. Díky nim dokáže lidem srozumitelně vysvětlit například témata spojená s klimatickou krizí. Ve Vizitce ale s Ondřejem Cihlářem mluvila také o jejich oblíbené historické postavě, tedy o Pérákovi.

Čaj s citrónem, panák ze zázvoru mixovaného s medem a kurkumou, čaj s jablky a pomeranči, čaj zelený rýžový druhý nálev, horká voda s limetkou, vejce naměkko a listový špenát s drobně nakrájeným česnekem, bolognese, bezlepkový toust, brusketa, pečená zelenina s humusem a každou chvíli nějaké ruce nebo oči, které se ptají, co by ještě potřebovala.

Festival umění a kreativity ve vzdělávání FUK začal 2. února a po 20 dní nabídne v Praze a v dalších městech program pro děti, rodiče, školy i odborníky. Jaký potenciál má umění a kreativní myšlení pro současné vzdělávání, zjišťovala Jitka Kostelníková od pedagoga a metodika Jiřího Raitermana (DOX), choreografek Báry Látalové a Zden Brungot Svítekové (obě ze spolku Ostružina) a pedagožky Lenky Němcové. Slovo dostali i žáci 3. třídy zapojení do projektu Škola budoucnosti.

Dveře jsou zablokované, záchranná brzda nefunguje. Vlak se nekontrolovaně vzdaluje od cílové stanice, navíc pozpátku. Nastupuje panika. Situace se může vyvinout jakkoliv, každý je podezřelý. Na scéně se dokonce objeví zbraň. Další pušku má jelen, který se pohybuje kdesi v okolí vagonu...

Mezi mistry mexického modernistického hnutí patří také architekt Agustín Hernández Navarro, jehož dílo zůstává stále ve stínu mnohem slavnějších představitelů mexické architektury jako byli Luis Barragán nebo Ricardo Legorreta. Hernándezova tvorba je ale zcela odlišná a hlásí se k neortodoxnímu pojetí brutalistické architektury.

Ve středočeské krajině mezi poli se zakrátko odehraje první natáčecí den celovečerního filmu, který na motivy příběhu Amerikánky připravuje režisér Viktor Tauš. „Jsem vyděšený, bojím se, jako už dlouho ne. Nic není tak děsivé jako naplněný sen,“ řekl ve Vizitce Markétě Kaňkové. I kvůli přípravám na natáčení teď sleduje hlavně filmové „stavební pilíře“, například snímky Orsona Wellese.

Stoupáme po klikaté silničce do kokořínských kopců, okolo krajina rozbrázděná zářezy v pískovcových skalách, jasné studené nebe, poprašek sněhu na polích. Vjezdu do vesnice vévodí dvě mohutné lípy, mezi nimiž je jako šperk zasazena chátrající barokní kaple svatého Václava. Za ní ovšem hnojiště a skládka betonových panelů.

Rozhraní mezi budovou a navazujícím prostranstvím – zejména veřejným – je tak trochu prostor „nikoho“. Vnímáme ho buďto jako okraj budovy na jedné, nebo okraj prostranství na druhé straně. Také vlastnictví se liší a stejně tak budovu obvykle navrhuje jeden architekt, navazující prostranství zase jiný. Ve skutečnosti by se ale rozhraní mělo vnímat jako samostatný meziprostor.