Vltava

Možná k tomu tak trochu přispěla doba covidová, která nás více než kdy jindy přinutila uzavírat se před okolním světem, možná to mohlo ovlivnit i to, že začínám stárnout a cítím potřebu ohlížet se zpět a bilancovat, ale poslední dobou si více než kdy jindy a s velkou oblibou listuji starými alby s fotografiemi z dětství… Nořím se skrze ty více či méně zdařilé kompozice do minulosti a oživuji situace a příběhy, které se kdysi odehrály a byly mou součástí…

Cenu Karla Čapka za letošní rok obdržel v pražském Divadle Archa spisovatel Jaroslav Rudiš. Ocenění udílí České centrum Mezinárodního PEN klubu, jehož porota uvedla, že Rudišovo literární dílo je hluboce založené, má mnohé kulturní přesahy a jeho živým symbolem je železnice překračující hranice jazyků a krajů a utvářející lidské společenství a dějiny.

Před 101 lety herci na divadelní scéně poprvé veřejně vyslovili slovo robot. V Divadle Archa se u této příležitosti od 22. do 24. ledna konala konference R.U.R. 100+1. Její součástí bylo i představení R.U.R., které na motivy slavné hry nazkoušel soubor Buchty a loutky. Marek Bečka a Vít Brukner vysvětlují, co je k této práci přivedlo a jak pracovali s původním námětem Karla Čapka. Pavel Janoušek z AV ČR připomíná, že téma umělého člověka je v literatuře přítomné už od antiky.

První představení, ve kterém Veronika Knytlová nemusela řešit žádné technické „parametry“ tance, se jmenovalo Průzor hrdlem a vzniklo před dvaceti lety ve spolupráci s Terezou Ondrovou. „Trvalo asi patnáct minut, neměly jsme žádnou myšlenku, prostě jsme jen za sebe dávaly pohyby. Slezla jsem pak z jeviště a byla úplně v rauši. Bylo to prostě boží,“ vzpomíná Veronika Knytlová. O své další taneční, choreografické, ale i pedagogické dráze mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Už několik let kulturní teoretici diskutují o selhávající imaginaci a mizení alternativních představ naší budoucnosti. Podle teoretiků jako Mark Fisher, Simon Reynolds a dalších se od konce 90. let ocitáme v éře, která postrádá zásadní vývojové skoky – tedy alespoň v kultuře. Britský hudební publicista Simon Reynolds pojmenoval svou asi nejslavnější knihu příznačně – Retrománie.

„S dětmi se snažím po městě chodit pěšky, chci, aby si ho načetly,“ říká ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřej Boháč. „Když znáte vnitřek města a víte, jak protichůdné tlaky v něm fungují, překvapí vás třeba i to, že tramvaj přijede na čas. Je to potěšující, Praha je zkrátka město, ve kterém se žije dobře.“ O městských plánech i dráze zvoníka mluvil ve Vizitce s Alenou Rokosovou.

Slouží P. Zdeněk Mareš.

S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Proč je důležité, aby kulturní instituce zkoumaly publikum a hledaly způsoby, jak oslovit publikum nové? Alžběta Žabová rozebírá tyto otázky se Zuzanou Révészovou, která působí v Creative Industry Košice. Územní plán není nevinný technický dokument, ale důležitý nástroj vyžadující pozornost. Jak za účasti rozmanitých skupin obyvatel uchopit jeho kreativní potenciál? Odpovědi nabízí Zuzana Tabačková z mezioborové skupiny Spolka a Samuel Velebný, oba pracují na hře Mestometer.

Z jakých kořenů vyrostlo a žije antropologické divadlo – divadlo chápané jako laboratoř? Svůj vztah k tomuto fenoménu a tvorbě popisuje Iben Nagel Rasmussen z dánského Odin Teatret a Viliam Dočolomanský ze studia Farma v jeskyni, které se postupně stalo interdisciplinárním tělesem –⁠ a do svého portfolia připojilo i film. Divadelní antropoložka a dramaturgyně Jana Pilátová zdůrazňuje, že přístup obou hostů k tvorbě vyžaduje odvahu opustit škatulky i svěrací kazajky kultury.