Vltava

Fantasy román americké spisovatelky Rebeccy Roanhorse s názvem Stopa blesku představuje velmi osobitý žánrový mix. Sama autorka je smíšeného původu – po otci Afroameričanka, indiánka po matce. Nakonec ji adoptovali bílí rodiče a později se provdala za příslušníka kmene Navahů. A právě navažská kultura se stala klíčovou složkou jejího oceňovaného románového debutu z roku 2018, který přeložil a ve svém nakladatelství Gnóm! nedávno vydal Jakub Němeček.

Sešel jsem dolů co nejblíž k Rýnu a sedl si na poslední schod vysokého nábřeží. Za mnou šumí ve větru staré mohutné platany, přede mnou říční proud, čas od času projíždějí velké nákladní lodě. Těch výletních je teď během pandemie málo. Asi kilometr proti proudu se přes řeku v ostrém slunci pne železná konstrukce mostu Hohenzollernů s tmavou siluetou románské věže Velkého svatého Martina v pozadí.

Umění letos oslavilo 1 000 000 059. narozeniny. Jaké sonické dárky mu přinesli umělci inspirovaní myšlenkou budoucnosti s omezeným přístupem ke kovu? Jak k nim promlouvá metalíza? Na jakém principu funguje zvukové lehátko? A skutečně hrozí, že bude kov jednou pro umělce zapovězen? Poslechněte si ArtCafé s Ladislavem Železným, Janem Komárkem, Stanislavem Abrahámem a Alexem Švamberkem, kteří přišli rozezvučit dráty, plechy a pružiny.

Česká filmová a televizní akademie vyhlásila nominace na prestižní České lvy. Zhruba tři sta akademiků vybíralo z dvaatřiceti hraných a šestnácti dokumentárních filmů. Nejvíc nominací posbírali tvůrci snímků Okupace a Zátopek.

Zlíchovský kostel svatého Filipa a Jakuba míjíme často ve spěchu. Vede kolem něj totiž silnice na Strakonice, vlaková trať na Plzeň a také tramvajová linka na Barrandov. Málokdo vystoupí na zastávce Zlíchov, aby se podíval zblízka na kostel, který je postavený na skále a tvoří tak přirozenou dominantu této části Prahy.

Barokní kostel svatých Filipa a Jakuba na Zlíchově dodnes funguje. Je však obklopen hřbitovem, který se již více než sto let nevyužívá. Právě o něm si s Alenou Lehnerovou, předsedkyní spolku Malostranský hřbitov, povídal Filip Jan Zvolský.

Přiznávám, že jsem té třídě šestnáctiletých kluků záviděl. Ale to se jen tak říká; nešlo o závist, ta by byla směšná. Vlastně jsem jim tu paní učitelku, kvůli které se k nám – dvěma hostům, co přišli vyprávět o literatuře – ti mladí muži chovali pozorně a zdvořile, vlastně jsem jim takovou učitelku přál.

Slouží farář Jaroslav Pechar.

Maminka zpěvačka, tatínek činoherec. Malá Gabriela chodila na zpěv, klavír a na výtvarku a svou budoucnost viděla na pódiu, nikoliv za ním. Po necelých šesti letech aktivní pěvecké dráhy ale ztratila pro zpívání hlas. Nevzdala se, rozhodla se pro studium operní režie na HAMU a tam přišlo klíčové setkání s Milošem Nekvasilem.

Domácí násilí se neděje jen na tělech a na duších, ale i na jazyce. Vidíme a slyšíme to dnes a denně. Není to tak dávno, co jsem se v novější historické literatuře pravidelně setkával s jednou překvapivou mezerou, jíž jsem nalézal u většiny dostupných titulů seriózní literatury o konci komunistické éry u nás (namátkou: od Sukova skvělého Labyrintu revoluce, přes práce Petra Blažka, Petra Placáka, Jiřího Pernese, Oldřicha Tůmy, Michala Pullmanna, Pavla Koláře aj.).