Vltava

„De Montaigne je typický Probouzeč duchů, osvoboditel v nejvlastnějším slova smyslu a málokdo z našich předchůdců učinil tolik jako on, aby nás, svoje potomky, naučil chodit po vlastních nohách, a po dvou.“

Jak se se všemi překážkami a výzvami vyrovnávali umělci, organizátoři i jednotlivé instituce v tomto roce? Poučili se z hořké zkušenosti loňského roku? A kdo si troufnul na odvážné počiny nebo nachystal lahůdky? Rok 2021 bilancuje Daniel Jäger s hudebními publicisty Helenou Havlíkovou a Petrem Veberem.

Říká o sobě, že je samotář. Veškerou hudbu si nahrává v domácím studiu a „one man show“, jak této práci přezdívá, si kompenzuje hraním v kapelách. Jak je na tom Pražský výběr s novým albem? Jaký má vztah k novým technologiím a v čem je pro něj důležitý odkaz Václava Havla? I o tom s kytaristou a skladatelem Michalem Pavlíčkem mluvila Markéta Kaňková.

Stojíme v potemnělé místnosti před obrazem, který je ještě o řád temnější. Prohlížím si dřevěnou vyřezávanou lavici pro dva hned nalevo od něj. Za zády mám prosklenou vitrínu, na zemi napravo od obrazu leží pod sklem kus látky s hebrejskými znaky. Hostitel Stefan Kraus se na naši malou skupinu obrací otázkou: „Co vidíte? Co vás napadá?“

Slouží P. Vít Uher.

Vánoční svátky mohou být i časem pro hororové a strašlivé příběhy, rodinné historky z minulosti nebo inspirativní příběhy, kde vystupují hraví kocouři, hodní skřítkové nebo i kominík bez knoflíku. S Markétou Kachlíkovou se zastavujeme nad knihou Sancta Familia, Alena Pokorná z Arga otevírá Příšerné vánoční příběhy, Pavla Nejedlá z Hostu upozorňuje na Sněhovou sestřičku a Pavel Pecháček v rozhovoru se Šárkou Jančíkovou vypráví o antologii Šťastné a hrůzostrašné.

Renovace secesního skvostu trvala třicet let, ale dnes už Prahou projíždí jen výjimečně. Světle zelený vůz s bílou střechou, později známý jako „primátorská tramvaj“, navrhl architekt Jan Kotěra pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900. A ačkoli se už desítky let traduje, že Kotěra navrhl i další pražské tramvaje, podle nejnovějších zjištění je jeho dílem jen tento umělecky pojatý vůz.

Včera jsem se celý den bál, a proto jsem polykal příbory. Je to světlem končícího roku, které už v pět odpoledne zhasíná – lhal jsem si, abych se utěšil – že jenom když polykám příbory, vůbec ničeho se neobávám? Když polykám stříbrné příbory, pomyslel jsem si, ani se na nic netěším – ale to se už nějakou dobu nepozná.

Bosenský válečný film Quo vadis, Aida?, rumunský satirický film Smolný pich aneb Pitomý porno, napjatě očekávána Duna, popcornový blockbuster Spiderman nebo snad freudovský western Síla psa. Jaké tři nejlepší filmy byste z uplynulého roku vybrali vy a shodnete se s porotami nejprestižnějších filmových přehlídek? O nejlepších a nejintenzivnějších filmových zážitcích končícího roku diskutují s Pavlem Sladkým filmoví publicisté Jindřiška Bláhová, Petr Cífka a Tereza Domínová.

Málokdo umí mluvit o historických souvislostech oblasti mezi Opavou a Ostravou, tedy Hlučínska, s takovým zápalem a do takového detailu jako letos dvaatřicetiletý historik Jiří Neminář. Loni se stal hlučínskou Osobností roku a své znalosti stále využívá v práci pedagoga Muzea Hlučínska. Do Vizitky ho pozvala Eva Lenartová.