Město, ve kterém se odehrává film Duna, je vymodelované jakoby z jednoho těsta. Domy mají stejný odstín, materiál a spíše než jako jednotlivé stavby, působí jako modelace jediného terénu – od okolních hor a údolí, přes ulici, město, až po interiér. Tento příklad je potřeba brát s nadsázkou. Podobná vize nicméně není jen fantazií filmařů. Má předobrazy ve starověkých a středověkých sídlech, stejně jako v uvažování současných architektů.
Jakub Mazanec vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde nyní působí jako doktorand na Ústavu světových dějin. Literárně debutoval v roce 2015 básnickou sbírkou Souhvězdí nomáda a už tam hrály jistou roli politika a historie – nejen v rovině motivické, ale i jako zdroj lexika a nástroj metaforiky. Zcela zásadní úlohu pak sehrávají v jeho nové knize, stodvacetistránkové próze s názvem Hostinec Evropa, která vyšla v Nakladatelství Petr Štengl.
Museum M+ se v Hong Kongu budovalo téměř deset let. Během toho také probíhala akvizice exponátů, které tvoří jedinečnou perspektivu na historii užitého a volného umění, zaměřenou především na asijský region. V nové monumentální budově muzea, pod jejímž návrhem se podepsalo švýcarské architektonické studio Herzog & de Meuron, nalezneme také jedinečně zrekonstruovaný interiér japonského designéra Shira Kuramaty.
Druhý díl seriálu o životě v domech významného architekta Jana Kotěry nás zavede do Černošic v Praze-západ. Najdeme tam památkově chráněnou letní vilu z let 1902 až 1903, kterou Kotěra navrhl pro pražského dekoratéra interiérů Františka Fröhlicha. Ovlivněn hnutím Arts and Crafts zde architekt skloubil prvky anglické vilové architektury s tradiční lidovou českou tvorbou a dům propojil se zahradou, ve které dodnes stojí i zahradní domek pro hosty.
Známe pohádku o princezně, která z tajemného důvodu mlčí. Pan král, který myslí, že je nemocná, vyhlásí, že kdo princeznu vyléčí, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Nikdo to však nedokáže. Všichni pozvaní nápadníci, lékaři, šarlatáni i mágové nedovedou nic jiného, než mlčící princeznu přemlouvat a všelijak zaklínat, ale to není nic platné. Princezna nepromluví.
Tento víkend se posedmé konal v prostorách pražské Venuše ve Švehlovce festival sociálního umění nazvaný Případ pro sociálku. Kde končí terapie a začíná umění? V čem se například divadlo se specifickými herci liší od klasického a čím nás může překvapit? Na otázky Jakuba Čermáka odpovídají dramaturgyně festivalu Barbora Šupová a umělecká vedoucí divadla Aldente Jitka Vrbková.
ArtCafé Jitky Kostelníkové reflektuje tuzemský vývoj čtenářské gramotnosti dětí i náctiletých. Schopnost porozumět textu, a to nejen odbornému, a umět s ním pracovat, může mít zásadní vliv na studijní cestu dětí i jejich zapojení do společnosti. Tereza Booth (PIŇATA), Julie Dominika Zemanová (Mravenčí chůva) a Irena Poláková (Čtenářské kluby, Nová škola) představují projekty, které rozvíjí vztah mladých čtenářů ke čtení mimo formální vzdělávání, a přidávají i knižní tipy.
Dva pařížští písaři tráví stáří na francouzském venkově, kde se s nadšením a diletantstvím věnují vědě. Tak lze popsat děj posledního a nedokončeného románu Gustava Flauberta. Obecně byl považován za nepříliš zdařilý a až časem si vydobyl pověst pozoruhodného díla. Jde o prostou humoristickou satiru, nebo o jeden z nejoriginálnějších románů 19. století? I na tuto otázku se v posledním díle vltavského seriálu ptal Petr Šmíd.
Salambo. Řadě lidem toto tajemné slůvko připomíná biblickou Salome. Byla tato starozákonní postava inspirací pro Flaubertův historický román z prostředí starověkého Kartága? Nejen na tuto otázku hledáme odpověď ve 4. díle seriálu, který u příležitosti 200. výročí narození Gustava Flauberta, připravil Petr Šmíd.
Román Citová výchova vyšel roku 1869 a spolu s Paní Bovaryovou představuje dvojici Flaubertových románů „ze současnosti.“ Hlavní hrdina Frédéric Moreau je jakýmsi blížencem Emy Bovaryové. Jde o idealistického mladíka platonicky milujícího starší ženu, který nedokáže naplnit životní ambice. V čem spočívá originálnost a modernost tohoto díla?