Vltava

„Paní Bovaryová jsem já,“ touto dodnes nejasnou větičkou doprovodil Gustave Flaubert svůj románový debut. Madame Bovary spatřila světlo světa roku 1857. Stala se skandálním bestsellerem a svého autora dovedla až před soud. Co má hlavní hrdinka, od světa odtržená čtenářka, společného s člověkem 21. století? Nejen na to se ptal v dalším díle vltavského seriálu kolega Petr Šmíd.

Před dvěma sty lety se v severofrancouzském městě Rouen narodil spisovatel Gustave Flaubert. Proslul perfekcionistickým stylem a i když bývá považován za vrcholného představitele literárního realismu, nezapře v sobě romantika. V čem byl jeho literární vklad výjimečný a jaké stále aktuální otázky si kladl? To zjišťoval Petr Šmíd.

Vlasy a vousy jako abbé Faria, postava z filmu Hrabě Monte Christo, přinesly Jaroslavu Libánskému jeho druhé jméno. Původně chtěl být lesníkem, lákala ho také sociologie, teologie a asijské jazyky, nakonec však převážilo umění. O životě v undergroundu, přátelství s Magorem Jirousem či Egonem Bondym a také o životě v Rakousku s ním mluvila Markéta Kaňková.

Dosud neznámé dílo architekta Jana Kotěry se teprve před pár lety objevilo v Roztokách v Praze-západ. Majitelé Zorka a Milan Kožíškovi tam v roce 2016 koupili vilu a pátráním v archivu zjistili, že její přestavbu v roce 1902 navrhl právě Jan Kotěra. Obyčejnému domu se sedlovou střechou tak vrátili podobu, která se zrodila v hlavě zakladatele české moderní architektury.

Donedávna jsem si myslel, že nelze hrát Hamleta bez Hamleta a Fausta bez Mefista. A taky Sen noci svatojánské bez poctivé šmíry řemeslníků: končící šéf činohry ND však ochotníky škrtl a Shakeaspera, který hře asi moc nerozuměl, vylepšil baleťáky. Přibližně v téže době jsem viděl česko-rakouskou produkci Davida Pařízka, jež hrála Švejka bez Švejka.

Jak naložit s brownfieldy? Trendem západní Evropy je jejich proměna na tzv. kulturní kreativní čtvrti. Takový záměr má i Liberec, který v minulých letech nenakládal se svým industriálním dědictvím vždy citlivě a kandidaturu na titul Evropské hlavní město kultury 2028 vnímá jako příležitost to změnit. O chystaném urbanistickém přerodu města hovoří David Hamr s architekty Jiřím Janďourkem a Zuzanou Koňasovou a také odbornicí na kulturní plánování Olgou Škochovou Bláhovou.

Slouží P. Vladimír Málek.

Jako malý kluk toužil Robert Jindra po práci na dráze. Pak se ale něco zlomilo, Robert si zamiloval hru na klavír a poslech klasické hudby a maminčinými pletacími jehlicemi dirigoval všechno to, co doma slyšel z gramofonu. Nakonec vystudoval zpěv a dirigování a dnes patří mezi top ten českých dirigentů současnosti. Do Vizitky jej pozvala Renáta Spisarová.

Režisér Dušan D. Pařízek se vrací do Prahy s novou inscenací o dvou částech stojících na textech dramatika Handkeho: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování. Premiéra proběhla 2. prosince v Divadle Na zábradlí. První část, Sebeobviňování, v překladu Jitky Bodlákové, přináší konfrontační text o moci jazyka a je uváděna mimo prostor divadla – v Betlémské kapli. Druhá část inscenace, vycházející z textu s titulem Zdeněk Adamec, zazní v překladu Petra Štědroně přímo v budově divadla.

Na konci druhé světové války, roku 1946, panovala ve Východním Prusku bída a hlad. Muži se stále nevrátili z války a ženy i děti byly ruskými vojáky považováni za nepřítele, s nímž neměli soucit. Sirotci, kteří utíkali do Litvy v naději na trochu jídla a přístřeší, žili a mizeli v lesích jako "škodná". O fenoménu "vlčích dětí" si Šárka Jančíková povídala s litevským spisovatelem, básníkem a scenáristou Alvydasem Šlepikasem, který látku zpracoval v knize Jmenuji se Maryte.