Vltava

Jsou takové momenty v životě, které ne že se vryjí do paměti, což evokuje něco násilného a trýznivého, ale spíše prostoupí člověka natolik, že stopa, kterou zanechají, má ještě úplně jinou kvalitu.

Slouží P. Řehoř Jiří Žáček.

Měsíc autorského čtení má příjemnou, takřka domácí atmosféru. Vydejte se na průzkum brněnského terénu, odkud přinášíme rozhovory i náladu tohoto literárního festivalu.

Básnířka, prozaička a publicistka Svatava Antošová se narodila roku 1957 v Teplicích a její život i dílo jsou se severními Čechami nerozlučně spjaty. Po vystudování Střední knihovnické školy v Praze vystřídala celou řadu profesí, od roku 2009 je redaktorkou literárního obtýdeníku Tvar.

„Je to vzrušující technika, baví mě nepředvídatelnost výsledku,“ říká Anežka Hošková o akvarelu, jemuž se poslední dobou hodně věnuje. Její pohádkově vyhlížející snové krajiny zabydlené tajemnými bytostmi, hradními věžemi, další prazvláštní architekturou anebo očima, ze kterých tečou slzy, je možné vidět na výstavě v Karpuchina Gallery. O umění, romantismu, spolupráci s bratrem Jakubem i o chystané knize mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Stála u velkého severního okna s očima zabořenýma do protějšího svahu. Jednou rukou si hladila velké břicho a druhou se opírala o stůl.

Živost ulice prospívá divadlu, hudbě i výtvarné akci. Jaké nástrahy a radosti přináší samotným tvůrcům i kolemjdoucím?

Sedm let jsem si svou zahradu představovala ve snu. A zahradničila po skypu, když mi můj muž ukazoval záhony a potřeboval vědět, co vyplít a co ne.

Války, ekologické katastrofy, dopady konzumu a globalizace. To vše se jako červená nit vine dílem světově uznávaného malíře. Obrazy vytvořené od poloviny 60. let po dnešek teď vystavuje v Galerii HYB4 v pražském Kampusu Hybernská. A jde v ní – jak má ve zvyku – až „Za hranici představivosti“. Opravdu nemá imaginace žádné hranice? Jaké to je, jít pořád proti proudu? Co se naučil u Josepha Beuyse? A jak prožil 80. léta v New Yorku? I o tom ve Vizitce mluvil s Markétou Kaňkovou.

Slovo móda nemá příliš dobrý zvuk, znamená něco odvozeného a málo originálního, ale trend otužování se mi zamlouvá. Předně proto, že ve slově otužilec slyším sokolské „tužme se“! Uznávám, že hromadné výzvy k zocelení jsou věcí minulosti, čpí potem jak žíněnky na parketách.